PÁR SPORTOVNĚ NESPORTOVNÍCH ŘÁDKŮ

Pár sportovně nesportovních řádků aneb co jsem se naučila za rok přátelství se sportem:

1. Sebeláska je potřeba, a to více než kdy jindy! Pracujete se svým tělem. Žijete v něm. Můžete si vybrat, kde na zemi budete žít, ale vaše tělo vám navždy zůstane. Milujte ho a pečujte o něj. Je to opravdu důležité. A důležité je mít se opravdu ráda, nejen povrchně. Když Vám někdo něco pochválí, neshazujte se, pouze se usmějte a poděkujte. Neztrapňujte se řečmi o tom, jak vám to opravdu nesluší a že jste ošklivá – protože jestliže to o sobě tvrdíte, pak opravdu jste (zákon: co k okolí vysíláš, to také přijímáš!). Zároveň s tím úzce souvisí i naše psychická pohoda. Jakmile nejste psychicky v pohodě, připravte se na to, že to nepůjde, nebo to půjde mnohem obtížněji. Budete se vztekat, rozčilovat, bouchat pěstmi a máchat rozčíleně rukama okolo sebe. Budete mít chuť se na to všechno vykašlat a prostě skončit. Tím se dostávám k dalšímu zákonu, který se mi několikrát potvrdil: „Pakliže tě to co děláš, dělá šťastnou, pokračuj v tom. Jestliže tě to šťastnou nedělá, nech to být!“ Myslím, že k tomu není potřeba více dodávat.

2. Netrapte se zbytečnými dietami. Nefunguje to. Raději si dopřejte kvalitní jídlo - pokud možno v nějakém pravidelném denním intervalu. Hladověním nic nevyřešíte, naopak, tělo si to moc dobře pamatuje a jakmile takový šok zažije jednou, tak jednoduše ukládá vše co mu dáte – co kdyby jste se zase rozhodly hladovět? A ještě jedna fajn rada: když na něco máte chuť, dejte si to. V malém množství, ale dejte (a bez výčitek!). Protože jinak pak sníte celou lednici. Nebo krabici dortů. Nebo pojedete s abstinenčními příznaky ve tři ráno na pizzu a kebab box, aby jste to celé zapili colou a šli v klidu spát. Vím, o čem mluvím, věřte mi, haha! (Můj osobní tip: nejvíce mi pomohly kaloricketabulky.cz, kam jsem si psala jídlo, které jsem měla za celý den a které mi přesně spočítaly, kolik a čeho mám za den sníst. Když se k tomu přidá pohyb, je to zaručeně nejlepší metoda, jakou jsem zatím vyzkoušela. Kalorické tabulky jsou dostupné i jako aplikace do chytrých telefonů.)

3. Jste výborní už od momentu, kdy jste začali, ne až od momentu, kdy jste něco dokázali. Lidé jsou zákeřní. Budou vám házet klacky pod nohy a kdykoliv klopýtnete budou se moc snažit, aby jste upadli. Budou vám závidět vaše odhodlání něco dělat, něco změnit, protože oni sami nebudou mít sílu na to zvednout se z gauče a jít dřít. Budou se pokoušet o to, aby vás maximálně znejistili a odradili vás od vašeho nadšení a odhodlání tvrdě makat. Vykašlete se na ně. Energii, kterou by jste investovali do takových ubožáků, raději věnujte do sportovního výkonu. Povzneste se nad tyto řeči. Vykolejí je to. Ukažte jim výsledky. Motivujte je. Ten, kdo má totiž nejvíce řečí, má také nejvíce komplexů ze sebe samotného a je jen obyčejný slaboch. Hlavu vzhůru!

4. Je dobré si trasu měřit. Já používám aplikace Nike running a Sportstracker. Nemohu si vynachválit ani jednu, každopádně sympatičtější je mi Nike z jednoho prostého důvodu – hlásí mi každý uběhnutý kilometr, čas za jaký jsem ho uběhla a dokonce po tréninku se občas ozve hlas trenéra/trenérky, který vás za váš výkon chválí a motivuje vás makat dál. Opravdu je dobré si trasu měřit. Ze začátku jsem se chvástala, že uběhnu dva kilometry jako nic, pff. Nainstalovala jsem aplikaci a zkusila to. Jak velké bylo mé zděšení, když jsem podle měření zjistila, že jsem uběhla jen 0,42km za 00:01:57 – ještě ke všemu z kopce a i tak musím podotknout, že plíce mne pomalu dobíhali ještě 15 minut po tomto výkonu. Čili nevěste hlavu, začátky jsou opravdu krušné (ale přísahám, stojí to za to!).

5. Dalším užitečným bodem před samotným sportem (ať už jde o jakýkoliv sport) je rozcvička. Byla jsem flákač, pro kterého znamenala rozcvička zbytečnost a ztráta času. Až v momentě, kdy mi po běhu na deset kilometrů zatuhly během dvaceti minut všechny svaly v těle a já nemohla skoro vylézt z metra, byla jsem nucena přehodnotit svůj úhel pohledu. Od té doby se pravidelně protahuji jak před během, tak po běhu. Zabere mi to 5 – 10 minut, stačí to, ale s tím rozdílem že druhý den normálně funguji. To samé v posilovně- malá rozcvička je první krok k úspěšnému tréninku. Dále ještě k tomu, co dělám mimo jiné před během – vypiji 300ml vody, abych měla dostatek tekutin a neměla pocit žízně. Nasypu do sebe rychlé magnesium (je jedno jestli si rozpustíte tabletku ve vodě, nebo jestli si vezmete rychlé magnesium na jazyk, používám oboje podle toho, co zrovna mám po ruce), minimálně hodinu před během nejím (osobně vyzkoušeno, kdybych se měla po jídle rozeběhnout, tak se spíše kutálím) a co se týče návyků po doběhu, protáhnu se, vypiji sklenici vody a tím končím. Nepiji žádné BCAA nebo proteiny, nic, jelikož mám strach, že můj výkon neodpovídá takové fyzické zátěži, abych si mohla dovolit pít protein či jiné doplňky. K tomu se váže celkem humorný zážitek jednoho mého přítele, kdy se s kamarádem rozhodl cvičit - oba si nakoupili kýble proteinu, na cvičení potom neměli čas a jelikož nechtěli proteiny jen tak vyhodit, dali je kamarádově manželce s tím, že je to „něco jako kakao“ – a jeho žena si pečlivě, s radostí a chutí míchala kakao (proteiny), ale bohužel bez fyzické zátěže - což mělo za následek přibírání na váze. J

6. Odpočinek a relaxace! Další důležitá věc, kterou nesmím opomenout a která jde ruku v ruce se sportem. Svaly a celkově tělo potřebuje po sportovním výkonu řádně zregenerovat. Nemůžete ho přetěžovat. Tím nemám na mysli to, že si dáte ještě jeden dřep, i když myslíte, že už se vám vypálily všechny svaly ve stehnech. Tím myslím doslova „strhat se“ – tak ráno si vyběhnu pět kilometrů, potom si dám deset patnáct kilometrů na bruslích, potom si zase zaběhnu tři kiláčky, následně doma umřu, takhle to zopakuji druhý den, někdo i třetí čtvrtý a následující týden dva nic dělat nebudu, protože se nebudu moct hnout. To je špatně! Navíc vaše tělo si navykne na vysoký sportovní styl života a v momentě kdy přestanete, naberete. Ne hned, ale postupně ano. Když už pohyb, tak ten, který mě bude bavit (jak bylo zmíněno na začátku) a v nějakých menších, za to pravidelných intervalech. Osobně preferuji úterý a čtvrtek posilovnu, občas podle počasí běh – běh nechávám spíše na víkend a delší trať.

7. Každý z nás má svůj limit. Sport není o tom se s někým porovnávat a s někým si navzájem konkurovat! Lépe bude, když se budete snažit o to, jak překonat své limity, ne limity ostatních. Například: chci se zlepšit na mém dosavadním celkovém času na uběhnutých pěti kilometrech o dvě minuty. Na svých pěti kilometrech. No a co, že třeba Lenka běhá pět kilometrů za 25 minut a já je mám za 32 minut. Zaměřte se pouze na sebe a na to, jak posunout své hranice. Jenom tak dokážete být lepšími. Co se týče limitů, ještě bych neopomněla podotknout, dávat si reálné cíle.

8. Stačí jen opravdu chtít! Sport není ani o tom, kdo má lepší sportovní oblečení nebo výbavu, není to o tom, kdo si může dovolit dražší permanentku do fitness clubu a není to ani o tom, jak u toho kdo vypadá (co kdybych vypadal jako debil, že jo). Jsou to výmluvy. Jenom výmluvy. Znám to moc dobře, i já jsem si tím prošla. Nejdu běhat, protože na to nemám dostatečné vybavení, nejdu běhat, protože na to nemám boty, nejdu běhat, protože nemám funkční oblečení, nejdu běhat, protože je moc ošklivo/moc zima/moc vedro/moc všechno. A co je největší lež: Půjdu třeba zítra/začnu od zítra/zítra to zkusím. Zapomeňte na výmluvy a udělejte to hned! I já jsem chodila ze začátku běhat jako největší otrhanec světa. Chodila

jsem běhat v odrbaných teplákách, bavlněném triku a prošoupaných botaskách, div že v nich nebyly díry (a přesto do nich teklo, když pršelo). No a co. Ale chtěla jsem tolik začít něco dělat, že jsem šla. Šla jsem a udělala jsem ten krok. Samozřejmě, nebylo to hned. Kolikrát já všechno odložila, kolikrát já jsem začínala od znova! A proto přesně vím, jak je těžké začít hned teď a ne až od zítra. Jak je těžké se vykopat ven, i když je psí počasí. Jak je těžké to nevzdat po sto metrech, kdy člověk funí jako parní lokomotiva minimálně a má sebevědomí na stupni nula. Jak je těžké, když přepálíte trénink a druhý den se nemůžete hnout. Jak je těžké to všechno zvládnout, když nemáte pořádně podporu a jste na to sami. Ale dá se zvládnout opravdu všechno! Co pro to udělat? Stačí jen chtít, jak už jsem zmínila výše.

9. Motivace! Pořádná a správná motivace je důležitá. Z mé zkušenosti, hodně mi pomáhají motivační citáty, obrázky, písničky a v poslední době mi hodně pomáhá youtube pořad „Touha s Tomášem“. Tomáš má perfektní motivační videa, ve kterých ukazuje, že když se chce, všechno jde, nehledě na hate okolí. Dokazuje lidem, že když chcete, zvládnete všechno. A že musíte i trochu změnit myšlení, když se k něčemu takovému chystáte. Mým oblíbeným videem je jedno z jeho prvních, kde vysvětluje rozdíl ve větách typu: „Chtěl bych, to fakt moc bych to chtěl, ale nevím, jestli já na to mám.“ Místo toho zkuste třeba: „Mám na to, já to dokážu, chci to tak jako nic na světě!“ Ačkoliv se to někomu může jevit jako blbost, už jen v tomhle je skryt kousek úspěchu.

Věř si! A jestli ti někdo říká, že na něco nemáš, na cokoliv, tak kecá! Protože ty na to máš, ať už jde o cokoliv.

Monika

---------------------

Moje jméno je Monika, je mi skoro čtvrt století (ach bože!), jsem vystudovaná kosmetička, nicméně osud tomu chtěl tak, že momentálně již čtvrtým rokem pracuji jako referentka v kanceláři na Provozním oddělení Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Jsem kávomilec, specielně zatíženej na kávu Nespresso (již sedm let žiji se servisním technikem od Nespressa a trochu se to na mě podepsalo, hahah). Jsem taky „Běhna z Lomu“ – tři roky běhám (nebo se o to alespoň snažím) a překonávám sama sebe (nejen) v malé vesnici kousek od Mělníka, konkrétně Kly - Lom. Jsem kozoroh, tvrdá hlava se smyslem pro humor a ta, co miluje sarkasmus, přesto povahou spíše introvert a melancholik. Na prvním místě je má rodina. Od mala mě děda vedl k lásce ke knihám a psaní, za což jsem mu nesmírně vděčná – prej to máme v krvi, ale to už můžete posoudit sami.